ADHD a maskování: Když se pořád hlídáme, jestli nejsme "moc"

Promiň! Kolikrát za den tohle slovo použijeme, aniž bychom vlastně věděli proč?

Promiň, že otravuju.
Promiň, že se ptám.
Promiň, že jsem se rozepsala.
Promiň, jestli jsem řekla něco špatně.

A někdy se omlouváme i za něco, co se vůbec nestalo.

Někdo odpoví trochu stručněji než obvykle a v hlavě se okamžitě rozjede:

Udělal jsem něco špatně?
Naštvala jsem ho?
Nebyla jsem moc?

A tak si znovu přečteme zprávu, kterou jsme poslali před hodinou. Hledáme v ní něco, co jsme mohli napsat jinak. Něco, čím jsme možná druhého odradili.

Možná to znáte.

A možná právě tady někdy začíná zajímavé téma spojené s ADHD – maskování.

Když se učíme hlídat sami sebe

Maskování znamená zjednodušeně to, že svoje přirozené projevy skrýváme, potlačujeme nebo kontrolujeme, abychom lépe zapadli do toho, co od nás okolí očekává.

U lidí s ADHD může jít například o snahu kontrolovat impulzivitu, skákání do řeči, neklid, zapomínání nebo silné projevy emocí.

Neznamená to ale, že člověk vědomě něco hraje.

Často se to učíme postupně.

Třeba už jako děti.

"Co blbneš??"

"Počkej chvíli."

"Necpi se tam."

"Dávej pozor."

"Neskákej mi do řeči."

"Vydrž chvíli v klidu."

"Jak jsi zase mohla zapomenout?"

Jedna taková věta sama o sobě samozřejmě nemusí znamenat vůbec nic. Děti potřebují hranice a učí se, jak fungovat mezi ostatními lidmi.

Když ale člověk podobné reakce zažívá opakovaně, může si z nich odnést něco trochu jiného než jen informaci o konkrétním chování.

Nejen:

"Tohle nebylo vhodné."

Ale postupně třeba:

"Já pořád dělám něco špatně."

A od toho už může být jen krůček k tomu, že se začneme neustále kontrolovat.

Jak moc můžu mluvit?

Možná znáte situaci, kdy jste mezi lidmi a zároveň s rozhovorem probíhá ještě jeden rozhovor ve vaší hlavě.

Mluvím moc?

Nejsem moc hlasitá?

Mám teď něco říct?

Už jsem mluvila dost?

Nevypadám divně?

Nezměnil se jeho výraz?

Neřekla jsem něco špatně?

Zvenku přitom můžete působit naprosto klidně.

Okolí vidí výsledek.

Nevidí celý proces, který mu předcházel.

A právě proto může být takové fungování vyčerpávající.

Nevedli jsme pouze rozhovor.

Současně jsme kontrolovali sami sebe.

Svůj hlas.
Svoje gesta.
Svoje emoce.
Kolik toho řekneme.
Jak reaguje druhý člověk.

Jako by vedle samotného života běžel ještě jeden program:

"Chovám se správně?"

A co když se někdo tváří jinak?

Tady se k tomu může přidat ještě jedna věc.

Když jsme zvyklí pochybovat o vlastním chování, můžeme začít velmi pozorně sledovat reakce ostatních.

Někdo je tišší?

Asi jsem něco udělala.

Někdo neodpoví na zprávu?

Určitě jsem napsala něco špatně.

Někdo se tváří podrážděně?

Možná jsem ho naštvala.

Jenže člověk před námi může mít špatný den.

Může být unavený.

Může řešit něco úplně jiného.

A přesto naše hlava automaticky vybere variantu:

"Je to kvůli mně."

Ne vždy.

A samozřejmě ne všechno, co si myslíme, souvisí s ADHD. Podobné vzorce mohou mít mnoho různých příčin.

U některých lidí s ADHD ale může dlouhodobá zkušenost s kritikou, zapomínáním, impulzivitou nebo pocitem, že zase něco pokazili, přispět k tomu, že začnou být vůči sobě až přehnaně kontrolující.

Když se přizpůsobování stane životním stylem

Přizpůsobovat svoje chování prostředí není samo o sobě špatně.

Děláme to všichni.

Jinak se pravděpodobně budeme chovat na pracovním pohovoru a jinak doma s člověkem, kterého známe dvacet let.

Umět se zastavit, když někomu skáčeme do řeči, nebo si uvědomit, že naše chování druhému ubližuje, je důležitá součást fungování s ostatními lidmi.

Rozdíl může být v tom, proč se přizpůsobujeme.

Je rozdíl mezi:

"Vím, že někdy mluvím hodně, a učím se vnímat, kdy dát prostor druhému."

a:

"Musím se pořád hlídat, protože kdyby lidé viděli, jaká opravdu jsem, nebudou mě mít rádi."

V prvním případě pracujeme se svými dovednostmi.

V tom druhém začínáme mít pocit, že problémem jsme my sami.

A právě tady se může maskování spojovat také se strachem z odmítnutí nebo s potřebou neustále se zavděčit ostatním.

Kdo jsem, když se přestanu hlídat?

Možná je to jedna z nejzajímavějších otázek celého tématu.

Kdo jsem, když se přestanu snažit být taková, jaká bych podle ostatních měla být?

Co z toho, co dělám, opravdu chci?

A co dělám jen proto, že jsem se kdysi naučila, že tak budu přijatelnější?

Nemyslím tím, že bychom měli zahodit všechny zábrany a začít se řídit heslem:

"Takový jsem, tak se s tím všichni smiřte."

To by nebyla autenticita. To by byla spíš rezignace na odpovědnost.

Můžeme být sami sebou a zároveň se učit pracovat s tím, co nám komplikuje život.

Můžeme vědět, že máme tendenci skákat lidem do řeči, a učit se s tím něco dělat.

Můžeme vědět, že zapomínáme, a hledat způsoby, jak si věci lépe organizovat.

Můžeme si všimnout, že někdy reagujeme příliš impulzivně, a učit se vytvořit si mezi pocitem a reakcí trochu prostoru.

Ale to všechno je něco jiného než přesvědčení:

"Musím se změnit, aby mě ostatní přijali."

Nemusím se omlouvat za svou existenci

Možná je někdy užitečné začít úplně malou věcí.

Všimnout si, za co se vlastně omlouváme.

Opravdu jsem někomu ublížila?

Nebo jsem se jen zeptala?

Opravdu jsem udělala něco špatně?

Nebo se někdo pouze tváří jinak než před pěti minutami?

Omluva má svoje místo. Když uděláme chybu nebo někomu ublížíme, je v pořádku ji použít.

Nemusíme ale automaticky předpokládat, že jsme udělali něco špatně pokaždé, když se objeví nepříjemný pocit.

A už vůbec nemusíme předpokládat, že problémem jsme my.

Možná se postupně můžeme učit něco jiného:

"Vím, jaká jsem. Vím, co mi moje fungování komplikuje, a můžu na tom pracovat. Když udělám chybu, dokážu se omluvit.

Ale nemusím automaticky předpokládat, že jsem chybou já."

A možná právě v tom je kus cesty k většímu přijetí sebe sama.

Ne v tom, že přestaneme být sami sebou.

Ale v tom, že začneme rozlišovat, co je opravdu naše…

a co jsme se kdysi naučili dělat jen proto, abychom byli "v pořádku".

Poznáváte se v tom?

Pokud se v některých z těchto situací poznáváte, nemusí být jednoduché sami rozlišit, co je skutečně vaše a co jste se během let naučili dělat proto, abyste byli přijatelní pro ostatní.

Právě s tím můžeme společně pracovat.

Můžeme postupně odhalovat různé vzorce, které jste si vytvořili, podívat se, odkud se vzaly, a hledat, co vám dnes ještě pomáhá a co už vám naopak bere energii.

Nejde o to zbavit se všeho, co jste se naučili.

Spíš postupně zjistit, kde už nemusíte být pořád ve střehu.

A kde můžete být o něco víc sami sebou. 🩵